Česká rodina v sociální transformaci - zamyšlení k výročí "Sametové revoluce"

19.11.2010 23:28

   Ve svém zamyšlení bych se rád zabýval otázkami reakcí české rodiny na změnu dominance sociálního a ekonomického kapitálu, a jak se česká rodina měnila v období změny režimu. Těžištěm tohoto textu je především Možného sociologický esej "Proč tak snadno: Některé rodinné důvody sametové revoluce" [1991].

   Důvodem, proč se zde budu zabývat transformací české rodiny je moje vlastní pamětnická zkušenost. Mohu-li parafrázovat Možného lehce zklamané "...dějiny pracovaly rychleji, než naše polygrafie" [1991: 9], svým: "dějiny pracovaly rychleji, než jsem si odsloužil vojnu...", vyjádřím tím své nenaplněné očekávání - Být při tom. Naše rodinné novoroční přípitky a zdravice, pravidelně živené poslechem západního rozhlasu, zněly unisono: "Tak na převrat!" Samozřejmě jsme všichni tušili, že dokud se něco radikálně nezmění v Rusku, nemá smysl si dělat plané naděje. Ani jsme nedoufali, a pokud přece, dávali jsme tomu ještě dobrých 30 let. Konec "osmdesátých", Gorbačov, Perestrojka a Jakešovo znemožňování se, však dávaly novou naději.

   Možný uvádí reálné důvody kolapsu totalitního systému hned tři: "Na prvním místě to bude asi zhroucení sovětské moci, jež zvnějšku podepírala režim s nulovou legitimitou [...] Pozornosti nemůže ujít zejména vliv působivého příkladu sociálně-politického vývoje Polska a Maďarska - a nakonec, jako přímý podnět k akci, už zcela neodolatelný demonstrativní odchod 'enderáků ' do bohaté náruče kapitalismu, sledovaný přímo z oken malostranských bytů..." [Možný 1991: 29-30]. A jako "jednoduchou" odpověď na titul své eseje: "Proč tak snadno?" odpovídá Možný lakonicky: "...odpověď na prostou otázku, proč starý režim kolaboval tak hladce, zní, že nakonec už nevyhovoval nikomu. [...] Nejen těm dole, ale ani těm nahoře" [Možný 1991: 30].

   Jak tehdy fungovala česká rodina? Známé diktum "Kdo nekrade, okrádá svou rodinu" [Možný 1991], zdá se být hluboce zakořeněné v myslích českých občanů - pamětníků českého "ancien régime", i jejich dětí, které to doma tak často slýchávaly. Vzpomínám si na případy např. ve stavebninách, jak neuvěřitelně rychle postavili domek. Ano, tito šikulové disponovali významným sociálním kapitálem, díky němuž mohli měnit pořadníky např. na exportní kachličky do koupelny, na "kůži"  do chodby a na další nedostatkové zboží.

   Nezapomeňme, že 70. - 80. léta 20. století v českých zemích fandila masovému chalupaření a chataření. "Správná" česká rodina na víkendy utíkala "chalupařit". A byli pyšní, když tam mohli pozvat své přátele nebo kolegy a pochlubit se nainstalovaným nedostatkovým zbožím, případně zmínit své dobré známosti, a tím zdůraznit svůj již nejen ekonomický, ale i sociální kapitál. A vzbudit závist. Možný  k tomu poznamenává: "Dostat některé zboží znamenalo prostě znát referenta pro obchod či pro průmysl na úrovni KV KSČ či vyšší. Některé zboží bylo tak vzácné, že bylo jen pro něho a jeho nejbližší rodinu [...] Zbytky z tohoto prvního trhu [...] šly pak do prodejen. Ale ani zde se nedostaly na pult. [...] Teď uplatňovali pracovníci distribuučních sítí svou prioritu vybrat si, než se otevře prodejna. [...] Ti všichni ovšem také ze svých přebytků prodávali a zejména vzájemně si zboží mezi sebou vyměňovali a obchodovali, vyvlastnivše plíživě formálního majitele prodejen, tedy stát ..." [Možný 1991: 33].

   Při této příležitosti nelze nevzpomenout na další fenomén předlistopadové éry, a to tzv. "kamarádíčkování", "melouchaření" a "strýčkování", zkrátka vzájemnou výpomoc občanů s tichým očekáváním, "že příště pomůžeš zase ty mně." Co to znamenalo v praxi si vzpomínám zřetelně, když jsme, jako rodina bezradných intelektuálů potřebovali doma cokoliv praktického zařídit. Strýček strojní zámečník zadal práci např. do klempírny svému kamarádovi, který mu dlužil za vyrobení zahradní brány, ten bez cavyků nastříhal a naohýbal plechy na nové parapety na chatu. Vše v pracovní době u městských technických služeb, strýc zase ve státním podniku. Neplatilo se nic - maximálně půlitr meruňky za rychlost. Reálná hodnota vysoce převyšovala vložené prostředky. Vše platil stát, jehož propaganda tvrdila, že jsme na cestě ke komunismu, kde bude všechno všech. Takhle se tomu pomáhalo - bez výčitek, bez skrupulí, dokonce s mírným zadostiučiněním, že si bereme jen část toho, co nám patří.

   Tématem "nezištné" občanské výpomoci se již počátkem 70. let zabýval Pierre Bourdieu při svém pobytu mezi domorodými Kabyly v jižním Alžírsku. Šlo o to, že místo klasického prodeje zde fungoval princip daru, který implicitně obsahoval nárok na podobný, nikdy ne stejný, revanš. Podobně jako princip směny daru, rozšiřuje Polanyi Archaickou ekonomií o princip směny práce, resp. úsluh a laskavostí. [Možný 1991] To byl obraz šedé socialistické ekonomiky.

   Ne že by se takto nedalo celkem bez větších nákladů zařídit vše, co člověk potřeboval. Co se  ale zajídalo nejvíce, byla ta pokrytecká ponižující rétorika vládnoucí moci a ideologie, plná vznosných hesel a soudružské sebekritiky, ta rétorika, již jsme slýchávali denně ve zprávách, v týdenících, dokonce i před filmy z kapitalistického Západu - abychom náhodou nepodlehli jejich pozlátku. Ti, kdo poslouchali zahraniční rozhlas  nebo měli někoho na Západě, věděli své. Touha po změně režimu sílila koncem 80. let také s tím, jak měli lidé sice relativně dostatek hmotného zajištění, ale vlivem bezduché komunistické propagandy, spojené s ponižující povinností mluvit oficiálně stejné nesmysly, nechtěl-li mít  člověk potíže, a možnost si jen s nejbližšími svobodně zanadávat, sílila touha po nehmotných svobodách a lidských právech, zveřejněných Chartou 77 jako Několik vět , stále více.

   Nejen obyčení občané - nestraníci, stále více toužili po změně. "Zní to jako černý humor, když dnes komunistická strana prohlašuje, 75% jejích členů se aktivně podílelo na sametové revoluci, protože vyjadřovala jejich zájem ..." [Možný 1991: 41] Vrcholové vedení KSČ bylo již natolik izolováno od zbytku společnosti, že známé Jakešovo "jako kůl v plotě" se stalo nevyhnutelnou pravdou. "Idea společného prospěchu jako odměny za zřeknutí se snahy o maximalizaci prospěchu vlastního se zhroutila. [...] Zhroutila se zejména tím, že základní sociální kapitál, vzájemná důvěra, bez níž je zřeknutí se osobního prospěch pro dosažení prospěchu společného absurdní, byl v této společnosti téměř beze zbytku vyčerpán, spotřebován až do dna. Nikdo už se neodvažoval důvěřovat nikomu a sledování společného prospěchu bylo možné snad jen na nejnižší úrovni společného prospěchu vlastní rodiny" [Možný 1991: 55]

   Byla to právě mladá generace, která si nutnost změny uvědomovala nejvíce. Studentské nepokoje, demonstrace, petice, bytové semináře a další formy protestu nebyly koncem 80. let ničím neobvyklým, a zřejmě i státní policie už místy ztrácela kontrolu. Sám jsem se v 88. několika protestů zúčastnil, podepsal jsem nějaké petice na odluku církve od státu, a posléze, odvolán k vojenské službě na západní okruh, jsem byl zařazen jako velitelský řidič, takže jako "důvěryhodná" osoba. Aniž bych se, podobně jako prof. Možný [1991], chtěl klonit ke konspiračním teoriím hlásajícím mocenskou řízenost sametové revoluce, je třeba říci, že i její nástupníci delší dobu pociťovali potřebu převést svoji závislost na sociálním kapitálu v kapitál ekonomický. "Tlak na tuto směnu vykonávala zejména nejmladší generace nové třídy, děti vládců establishmentu" [Možný 1991: 61].

   Na závěr bych se chtěl ohlédnout na období zhruba posledních deseti let, ve kterých již ČR v budování kapitalismu pokročila, i ve vlastních medializovaných očích, výrazně kupředu. Sociální kapitál, s nímž disponovaly rodiny před a ještě krátce po r. 1989 se přetavil víceméně do kapitálu ekonomického, který převzal dominantní hybatelskou roli. Spolu s prof. Možným však musím v reflexi událostí opakovat starou pravdu: "Všechno je jinak" [1991: 77]. Vývoj posledního desetiletí nás učí, že ne všechno je o síle peněz a psané smlouvě. Jsou tu věci jako důvěra, dané slovo... A jsme zpátky u sociálního kapitálu. Mění se i západ.

 

Literatura:

Možný, I. 1999. Proč tak snadno. Praha: Sociologické nakladatelství.

 

Zpět