DÍTĚ V BITEVNÍM POLI RODIČŮ

   Příchod dítěte na svět je pro rodiče jedním z nejsilnějších okamžiků jejich života.

      Prvorozenému dítěti tedy stále připadá výjimečná role – buď v negativním nebo pozitivním slova smyslu. Buďto dítě přichází na svět jako splnění dlouho vznášeného přání a štěstí mladých manželů je dokonalé, nebo se kvůli dítěti musí vzít, takže jeho narození přináší spíš problémy. A když dítě musí navíc stát jako most mezi otcem a matkou, stává se dělicí čárou. Manželství se kvůli němu často rozpadá (Prekop, 2002, s. 44). 

  

   Statistiky rozvodovosti ve světě zaznamenaly nebývalý nárůst za posledních 50 let, což v důsledku znamená jakousi absurdní standardizaci života společnosti v rozvrácených nebo nevlastních rodinách.

   Začátky problémů se vyskytují v mladých rodinách, když období romantické zamilovanosti vystřídají denní povinnosti s nutností přijmout nové odpovědnosti v souvislosti s novorozencem (Prekop, 2002). Dopady případných partnerských konfliktů na dítě pak mohou negativně ovlivnit jeho následný vývoj a poznamenat celý život. Obecně se má za to, že rodina je základem státu, a jestliže je ohrožena její soudržnost neřešenými problémy, může to mít nepřímý dopad na vývoj celé společnosti. Demografické studie zaznamenávají tzv. míry sňatečnosti (počet sňatků : počtu obyvatel) a rozvodovosti (počet rozvodů : počtu obyvatel). Koschin např. uvádí pokles sňatečnosti od r. 1989 ze 7,8 ‰ do r. 2003 na 4,8 ‰ (2005).

   Mladí lidé, kteří tento trend vytvářejí, dávají stále více přednost modelu tzv. kohabitace – nesezdanému soužití. Rabušic k tomuto upozorňuje:

      Podle výsledků novějšího výzkumu z roku 1997, kdy byly zjišťovány postoje mladé svobodné populace ve věku 18-29 let, uvažovalo o přímém vstupu do manželství pouze 19% mužů a 20% žen, zatímco plných 67% mužů a 70% žen tvrdilo, že do manželství vstoupí až po předchozím nesezdaném soužití. Toto jsou samozřejmě jen údaje o intencích, které se nemusejí realizovat, nicméně je to pádný indikátor toho, že nesezdané soužití se v Česku stává běžnou součástí párového života (Rabušic, 2001, s. 195).

 

   Možnost řešit párový vztah nezávazným, ale legitimním způsobem, např. kohabitací, využívá tedy stále více mladých lidí. Jedním z důvodů může být snaha předcházet peripetiím spojeným s případným rozvodem. Za časů našich babiček to rozhodně nebylo tak běžné, ale ani rozvodovost nebyla tak vysoká.

   Po narození dítěte se vše zásadně mění. Již příprava na jeho příchod vyžaduje od obou partnerů vzájemnou citovou podporu a porozumění. Ne všichni rodiče toto období zvládnou a dítě pak končí v dětském domově, u pěstounů nebo v dětské vesničce. Jak ale říká český nestor dětské psychologie a spoluzakladatel dětských SOS vesniček Zdeněk Matějček: „Neexistuje hlas krve, který by k sobě poutal matku a dítě poutem nezničitelným a nenahraditelným. Takovou představu můžeme odložit do skladiště pověr. Dítě za „své“ rodiče přijímá ty, kdo se k němu mateřsky a otcovsky chovají a mají je rádi“ (2003, s. 16). Pro takové odložené dítě pak může být větším štěstím to, když skončí u milujících pěstounů, než aby muselo žít nemilováno ve stresujícím prostředí jednoho nebo obou biologických rodičů.

   Někdy se rodina proti možnému rozpadu nebo vnitřním konfliktům brání svéráznými způsoby, které ne vždy kořeny problémů řeší a zpravidla mají neblahý vliv na vývoj dětí. Na rizika tzv. pseudovzájemnosti upozorňuje Sobotková v souvislosti s pěstounskými rodinami (ale také s některými rodinami, kde po vícenásobných sňatcích žije více dětí od různých otců nebo matek) , kde se rodina semkne např. kolem nějakého svého tabu a izoluje se vůči okolí. Takové uměle vytvořené obranné mechanismy mají neblahý vliv na zdravou individuaci a rozvoj autonomie, především dětí. Zvýšená kontrola konformity rodinného chování může zabraňovat otevřené komunikaci a spontánním reakcím při utváření zdravé osobnosti dětí (2001). Podle Sobotkové je rodinná identita ve zdravých, funkčních rodinách v relativní rovnováze s osobní autonomií svých členů (pojem rodinná identita zavedl N.Ackerman v roce 1970 jako subjektivní aspekt rodinné celistvosti, jako kognitivní a emocionální „my“ dané rodiny) (2001). Zkušenosti nejen z poslední doby nasvědčují, že funkční a zdravé rodinné klima vzniká i v řadě tzv. doplněných nebo nevlastních rodin, kde jeden nebo oba partneři již absolvovali předchozí manželství, ze kterého si přivedli do nového manželství své potomky. „Statistiky říkají, že jedno ze tří dětí do 18 let (asi 33%) žije v USA v nevlastní rodině“ (Sobotková, 2001, s 137). Je nutné rozumět tomu, že děti ve svém egocentrickém chápání světa často vnímají příchod nových sourozenců, náhradních otců nebo matek jako vpád „vetřelců“ do jejich vlastního prostředí, a že velmi záleží na přístupu dospělých.

      Děti z prvního manželství matky a děti z prvního manželství otce, které se takto setkávají, jsou si geneticky i po právní stránce zcela cizí – leč noví manželé mají zpravidla snahu tyto cizí děti sblížit a jakýsi sourozenecký vztah v nich navodit. Daří se to především tehdy, když děti samy nejsou z jedné ani z druhé strany vystaveny žádnému zvláštnímu nátlaku a když i bývalí (dnes rozvedení) manželé našich dnešních manželů takovému sblížení dětí nijak nebrání. (Matějček & Dytrich, 2002, s. 66)

 

   Po narození dítěte, zejména v prostředí doplněné – nevlastní rodiny, se mohou objevit některé problémy v chování či psychosomatického původu u starších sourozenců. Podle Matějčka a Dytricha (2002) velmi záleží na tom, jak starší děti přijmou nebo nepřijmou nového partnera své matky, jak přijmou nové těhotenství a mateřství své matky a jaký má jejich matka vztah se svým bývalým manželem – z toho také vyplývá, jaký vztah mají tyto starší děti se svým víceméně vzdáleným vlastním otcem. Někdy bývají děti zneužity jako prostředníci nevyřešených vztahových problémů mezi rodiči, zvláště když se jeden nebo druhý dostatečně nevyrovná s novým spokojenějším životem nebo novým rodičovstvím svého bývalého partnera.

   O tom, jak  důležitou roli hrají děti v rodičovských konfliktech, pojednává studie Josefa Pavláta a Marka Šusty „Děti v rodičovských soudních sporech“. Na souboru 101 znaleckých posudků se zabývá psychickým stavem českých rodičů a dětí a pojmenovává nejdůležitější rizika, se kterými děti v rozvádějících se rodinách přicházejí do styku. Podle Pavláta a Šusty je zde asi 20% případů, kdy se nepodaří problémy řešit neformální dohodou a řešení má přinést soud (2008).

   Zmiňovaná studie přináší řadu varujících zjištění, jako např. že děti byly zapojeny do rodičovských sporů ve 33% případů, že každé páté dítě bylo svědkem fyzického násilí, každé druhé dítě bylo vedeno k negativnímu vztahu k jednomu z rodičů tak, že se nepodařilo navázat kontakt mezi dítětem a odcizeným rodičem. U dětí byly mimo somatická onemocnění, jako např. astma, epilepsie, obezita, snížená imunita, opakovaná pneumonie, zjištěny další emoční, neurotické a tikové poruchy, specifické poruchy školních dovedností, hyperkinetické poruchy, poruchy psychického vývoje a chování. 41% dětí ze zkoumaného vzorku trpělo mírnou (20%) nebo vážnou (21%) poruchou duševního stavu (2008). Pavlát a Šusta svými čísly (např. tab. na str. 461-462) podporují můj úvodní předpoklad, že rodičovský konflikt (a popouzení proti druhému partnerovi) negativně ovlivňuje psychický stav všech dětí bez výjimky.

   Podle jmenované studie je reakce dětí na rodinnou situaci ovlivněna rodičovským konfliktem, popouzením dětí, přítomností sporům, zapojením do sporů, svědectvím fyzickému násilí, jinou než normální osobností matky, přítomností psychopatologií u matky (potvrzeno u dívek), špatnou adaptovaností otce (potvrzeno u chlapců), přítomností syndromu odcizeného rodiče. Psychický stav dětí je negativně ovlivněn jinou než normální osobností otce, matky, přítomností psychopatologie otce, matky, špatnou adaptovaností otce (u matky se nepotvrdilo) (2008).

   Jak ale uvádí Prekop, děti, jejichž rodiče od sebe odešly, kromě jistého osvobození zažívají také problémy méněcennosti a pocit, že selhaly. Dítě se ve své představě „pupku magického světa“ cítí jako spouštěč rodičovských sporů. (2002).

 

   Na závěr lze konstatovat, že když dítě musí od nejútlejšího věku zažívat předrozvodové války rodičů, když musí neustále hlídat jednu či druhou stranu, když si jednou připadá jako obětní beránek, jindy jako bojovník za jednoho nebo druhého, vedle celoživotních traumat a somatických poruch si s sebou do života přináší ještě jednu „devizu“: vzor, „jak má vypadat normální“ partnerský vztah.

 

Literatura:

 

Koschin, F. (2005). Demografie poprvé. II. vyd. Praha: VŠE.

Matějček, Z., Dytrich, Z. (2002). Krizové situace v rodině očima dítěte. I. vyd. Praha: Grada Publishing

Matějček, Z. (2003). Co děti nejvíce potřebují. Praha: Portál.

Pavlát, J., Šusta, M. (2008). Děti v rodičovských soudních sporech. Československá psychologie, 52, 5; Academic Research Library pg. 458-467

Prekop, J. (2002). Prvorozené dítě. Praha: Grada Publishing

Rabušic, L. (2001). Kde ty všechny děti jsou? Porodnost v sociologické perspektivě. Praha: SLON.

Sobotková, I. (2001). Psychologie rodiny. Praha: Portál