Emoce a práce s nimi - otázka IQ a EQ

    Základním předpokladem úspěšného leadershipu, vedle odborných znalostí a analytických schopností leadera, je podle některých autorů také dostatečná emoční inteligence (EQ) manažera – leadera. Shapiro [cit. dle Wedlichová 2011: 17] ji definoval jako „součást sociální inteligence, která zahrnuje schopnost sledovat vlastní i cizí pocity a emoce, rozlišovat je a využívat těchto informací ve svém myšlení a jednání.“ V poslední době tento pojem zaznamenal z laických i odborných kruhů zvýšený zájem, zejména když byla publikována řada článků o významu EQ ve vztahu k životnímu úspěchu. Psalo se o přeceňování dříve tak významného IQ v souvislosti s úspěšným uplatněním člověka v rámci tržní společnosti (chápáno finančně a společensky – pozn. MK). Situace má být taková, že lidé s vysokým IQ většinou končí jako velmi výkonní podřízení lidí s vysokým EQ, kteří je řídí a organizují. Asi každý, kdo se nad tímto výrokem trochu zamyslí, ve svém okolí najde řadu příkladů, kdy to tak funguje, avšak není jisté, zda je možné jej zobecnit na nějakou významnou úroveň.

    Nesporným faktem ovšem zůstává, že manažer i leader, coby člověk, který musí přesvědčovat a ovlivňovat své podřízené či následovníky, aby se pokud možno ztotožnili s organizačními cíli, iniciativně a angažovaně plnili dílčí úkoly, přinášeli inovativní řešení a svým zápalem inspirovali ostatní, musí být vybaven určitými mimořádnými schopnostmi, úzce souvisejícími s jeho emoční inteligencí. Goleman [cit. dle Wedlichová 2011: 17] vymezuje EQ jako „schopnost dokázat sám sebe motivovat a nevzdávat se tváří v tvář obtížím a frustraci, schopnost ovládat svoje pohnutky a odložit uspokojení na pozdější dobu, schopnost ovládnout svoji náladu a zabránit úzkosti a nervozitě, schopnost ovlivňovat kvalitu svého myšlení, schopnost vcítit se do situace druhého člověka a ani v těžkých chvílích neztrácet naději.“

    Řadu těchto schopností může mít člověk vrozených, řadu z nich lze rozvíjet výcvikem a tréninkem. Např. schopnosti sebeovládání se učí nejen manažeři, ale i řada politiků, kteří pak s úsměvem odpovídají na otázky či invektivy, při kterých by leckterý běžný občan vykazoval znaky verbální agresivity nebo i fyzického násilí. Gardner [cit. dle Wedlichová 2011: 17-18] popsal nadání pro pochopení mezilidských vztahů a schopnost porozumět vlastnímu nitru jako „personální inteligenci“. Přehledně formuloval tuto inteligenci mezilidských vztahů jako „schopnosti rozeznávat temperament, motivaci a potřeby jiných lidí, a odpovídajícím způsobem na ně pak reagovat.“ Nakonečný [cit. dle Wedlichová 2011: 18] tento koncept sociální inteligence dále rozvíjí jako klíčový problém interpersonálních vztahů. Podle něj dovede sociálně obratný člověk používat psychologicky adekvátní techniky k dosažení svých záměrů. „Jde tu o ,vědomě kontrolovanou modifikaci chování´, založenou na ,verbalizaci správné hypotézy o tom, co se děje´, jakož i o rychlé a správné vyhodnocení zpětných vazeb z reakcí partnera interakce, umožňující eventuální korekce vlastní akce.“