Psychologie v beletrii - Spalovač mrtvol

17.11.2010 23:25

Po večeři pan Kopfrkingl nebeskou políbil a řekl: „Pojď nevýslovná, dřív než se svlékneme, připravíme koupelnu.“ A vzal židli a šli, dívala se na ně kočka. „Je tu horko,“ řekl pan Kopfrkingl v koupelně a postavil židli pod ventilátor, „asi jsem to přehnal s topením. Otevři ten ventilátor, drahá.“ Když Lakmé vylezla na židli, pan Kopfrkingl jí pohladil lýtko, hodil jí smyčku na krk a s něžným úsměvem jí řekl: „Co abych tě, drahá, oběsil?“ Usmála se na něho dolů, snad mu dobře nerozuměla, on se usmál též, kopl do židle a bylo to. (Fuks, 2003, s. 122-123)

Úvodní citace z tohoto psychologického hororu (Pohorský, 2003, přebal) naznačuje, že příběh, odehrávající se na konci 30. let dvacáteho století, kdy již republika podlehla německé okupaci, syrově ironickým a naturalistickým způsobem vtáhne čtenáře do obludně logického vývoje malého českého člověka přijímajícího všudypřítomné zlo za své přirozeno a dobro.

Toto Fuksovo přední dílo jsem si vybral ke své psychologické analýze, protože přes dva poměrně dlouhé časové odstupy se stále vynořuje v mých myšlenkách, kdykoli se v životě setkávám s podobným modelem geneze zla. Proč dva časové odstupy – jeden je zřejmý z posazení samotného příběhu na předzačátek nejhroznější události 20. století – II. světové války. Druhý časový odstup je od doby, kdy jsem knihu poprvé četl, tedy někdy v polovině 80. let. Tehdy to bylo vydání Mladé fronty z roku 1983.

Přijetí a geneze zla – to je hlavní téma, které prostřednictvím pana Kopfrkingla, jako pověstná červená nit, provází čtenáře celým – se silnou nadsázkou řečeno – pikareskním příběhem. Malý český (s ryzím německým původem) snaživý člověk, otec rodiny, se silným zaujetím pro svoji práci v pražském krematoriu a s poetickým vztahem ke své krásné ženě židovského původu. Jeho životní postoj, před podlehnutím vlastním démonům, lze charakterizovat nejlépe jeho vlastními slovy:

Víte pane Strauss,“ usmál se pan Kopfrkingl na stůl, ozářený sluncem za korunou stromů, „pánbůh to s lidmi zařídil velmi dobře. To, že někteří i trpí, je jiná věc, to zvířata trpí též. Mám doma jednu takovou nádhernou knihu ve žlutém plátně, je to kniha o Tibetu, o tibetských klášteřích, o jejich nejvyšším vládci dalajlámovi, o jejich úchvatné víře, čte se v ní jako v bibli. Utrpení je zlo, které máme odstraňovat nebo aspoň zmírňovat, zkracovat, ale toto zlo pášou lidé, protože je obklopuje zeď, pro kterou nevidí světlo. Pánbůh to vše zařídil dobře. Dobře, když řekl člověku, pomni, že jsi a v prach se obrátíš. Když ho stvořil z prachu a milosrdně mu dopřává, aby po všech těch strastech a trýzních, které mu život přinesl a uštědřil, po všech těch zklamáních a nedostatcích lásky...“ pohlédl na starší ženu v brýlích u sklenice piva u parketu, „když mu milosrdně dopřává, aby se zase prachem stal. Takové krematorium, pane Strauss, je vlastně bohumilá věc. Vždyť ono pomáhá pánubohu tu přeměnu člověka v prach uspíšit. (Fuks, 2003, s.11)

Tragédie pana Kopfrkingla nebyla v tom, že by si hrál na boha, když oběsil vlastní „milovanou“ ženu, aby ji uchránil před nepochybně hrozným osudem Židovky. Nehrál si na boha, ani když železnou tyčí v krematoriu, umlátil svého syna, tak jemného mladíka, neschopného obstát v dobové zkoušce síly, odvahy a razance, jen aby zkrátil jeho budoucí utrpení. Ta jeho přehnaná „péče o blaho“ své rodiny, vystupňovaná ad absurdum, a jeho přistoupení na cestu zločinu, ukazuje na destruktivní moc strachu, který nejprve jako plíživý stín úzkosti vyvolává v člověku nejasné pocity nejistoty, které postupně přerůstají ve snahu nalézt záchytný bod - něco, o co se člověk může opřít, něco, kde může zase v klidu spočinout a užívat životní slasti.

Nemohu-li ďábla zahnat, spojím se s ním. To je zhruba jedna rovina uvažování našeho hrdiny. Navíc musí (zatím) pan Kopfrkingl sdílet svůj život s mnoha dalšími lidmi ve svém okolí. Jak se s takovou situací vypořádat, mistrně sehrát roli milujícího manžela a otce, prosadit se jako ten správný Němec u nových „přátel“ z NSDAP a získat rozhodující postavení ve svém zaměstnání – máme tady „Faustovský problém“.

Z pohledu psychologie je jedna ze strategií chování pana Kopfrkingla popsána jako dominantní styl s vysokou úrovní afiliance (Nakonečný, 1995), podle všeho již v začátcích infikovaná psychopatickými sklony.

Přirozená reakce všech živočichů na vlastní ohrožení, tedy útok nebo útěk, je v případě pana Kopfrkingla posunuta do roviny kombinační úskočné strategie, kdy s přicházející nadvládou nacistického teroru, předzvěstí holocaustu a potřebou pohodlného přežití, bylo „nutné“ příjmout taková opatření, aby především vlastní osoba získala všechny možné výhody. Psychopatičnost tohoto člověka, jak ji Fuks v příběhu postupně vykresluje, se v mnoha rysech shoduje s pojetím L.Richterové : Psychopatie - povahové odchylky těžšího a trvalejšího rázu, mající nepříznivý vliv na sociální adaptaci (cit. podle Nakonečný, 1995), anebo jinak řečeno podle K.Schneidera: Psychopatické osobnosti jsou takové abnormní osobnosti, které trpí svou abnormitou, nebo jejichž abnormitou trpí společnost (cit. podle Nakonečný, 1995). Pan Kopfrkingl vystihuje nepochybně ten druhý případ.

Nakonečný (1995) ještě vysvětluje psychopatii jako poruchu ve skladbě osobnosti, v její integraci vyznačující se tím, že je osobnost ovládána nějakým maladaptivním sklonem, např. citovou labilitou, sexuální deviací, asociálními postoji, a (v našem případě pravděpodobně – pozn. MK) sklonem k fanatismu.

Jak uvádí K.Leonard, přechod mezi normální a psychopatickou osobností tvoří tzv. akcentované osobnosti, tj. jedinci ovládaní určitým sklonem v menší míře, vyznačující se mírnějším nedostatkem zábran, menší náladovostí apod. (cit. podle Nakonečný, 1995)

Takovou „akcentovanou“ osobností byl podle všeho zpočátku pan Kopfrkingl. A zřejmě by takovou i zůstal, nebýt kritických událostí konce 30. let, nástupu nacistické vlády zla a násilí. Zřejmě by svojí vysokou úrovní afiliance velmi dobře zamaskoval pravou podstatu své osobnosti ještě na mnoho let, možná až do své smrti. Nikomu, ba ani sobě, by nedal příležitost projevit své skryté sklony. Smékal (2004) na toto téma příznačně uvádí, že možná by jen rozvinul své kompenzační operace, jimiž by vyvážil nedostatky, nebo by posílil kontrolní funkce, jimiž by zvládl, utlumil nežádoucí formy chování nebo prožitky. Ve stresových situacích se člověk vracívá k chování a myšlení, o kterém se (okolí) i on sám domnívali, že se  s ním již vypořádal.

Hovoříme-li o genezi zla, musíme tím samozřejmě mínit vnější projev zla, protože zlo skryté, není-li chápáno ukrývající osobou jako zlo, nemůže být ani okolím jinak vnímáno a dokud není projeveno činem, „spí“ v útrobách svého vykonavatele. Nechci říkat původce, protože osobnost vykonavatele ještě nemusí být prapůvodní příčinou aktu zla. Opět si zde vypůjčím několik citací ze Smékalovy kapitoly „Aktuální geneze činu“ (takového činu, který poškozuje jednající osobu nebo její okolí):

 Analýza činu musí zahrnovat vnější okolnosti, jako je příležitost, navádění, svádění, provokování. Především však musí být zkoumán vnitřní svět zkoumané osoby, její etická vyspělost, svědomí, motivace, momentální rozpoložení, jasnost vědomí, afektivní vyladění, komplexy a resentimenty. Na genezi činu se mohou podílet traumata z neúspěchu při realizaci podobného jednání, frustrace potřeb, konflikt blízkých osob, schopnost reflexe a sebereflexe ..., plány. (2004, s. 455-456)

Smékal zde upozorňuje na rozhodující roli vlastnosti motivace – zda je uskutečněním motivu nebo vytčeného cíle. Jednání na základě motivace může být ovlivněno osobnostní dispozicí k schyzotýmii nebo cyklotýmii. (2004)

Pana Kopfrkingla bych typoval podle promyšlenosti jeho činů na cyklotymní dispozici. Motivem jeho jednání mohly být protižidovské připomínky jeho kolegy z NSDAP Willi Reinkeho, nebo možná výzva nacistického hodnostáře, že chce-li pan Kopfrkingl dostat místo ředitele krematoria, musí si „nějak“ vypořádat své rodinné záležitosti – a rozvod není tím správným řešením. Karl Kopfrkingl byl mistrem ve zdůvodňování vlastního vývoje myšlení směrem k nacistické zrůdnosti, sám si neustále opakoval naučené fráze ze schůzí NSDAP, ale již přizpůsobené jeho vlastnímu chápání své role.

Svoji roli totiž Karl Kopfrkingl chápal jako roli „božího“ asistenta (zkracování lidských „utrpení“, převádění lidí žehem v prach a navracení je ke stvořiteli) a roli pomocníka Vůdce (odstraňování „nepřátel“ říše) při zrodu velké změny na světě – změny v nový, lepší, očištěný svět. Jak jinak chápat jeho vnitřní zpověď po nahlášení „sebevraždy“ své manželky na policii:

Udělala to zřejmě ze zoufalství. Měla židovskou krev a nesnesla žít po mém boku...A sobě v duchu řekl: Litoval jsem tě drahá, litoval. Byla jsi skleslá, zamlklá, ovšem, jak by ne, ale já jsem tu oběť jako Němec přinést musil. Zachránil jsem tě, drahá, před utrpením, které by tě jinak čekalo. Jak bys byla, nebeská, s tou svou krví v tom novém šťastném, spravedlivém světě trpěla... (Fuks, 2003, s. 123)

A když pan Kopfrkingl, již jako ředitel krematoria v protektorátní Praze rozhodoval o bytí a nebytí svých zaměstnanců, lze již snadno vyvodit, kam směřovala jeho úvaha nad jedním z nich: „...a ponechal si pana Pelikána a také pana Fenka si ještě nechal. Měl bych ho zachránit, myslil si někdy v ředitelně, sotva se drží na nohou. Když šel kolem vrátnice, pan Fenek plakal a zalézal jako pes.“ (Fuks, 2003, s. 123)

Pojetí lásky, o které pan Kopfrkingl tak rád hovořil, a jeho vlastní láska ke svým bližním, je na hony vzdálená od běžného lidského chápání lásky, dokonce je v přímém rozporu s pojetím lásky, jak ji např. v 17. století definoval Baruch Spinoza:

... Na základě těchto tvrzení lze jasně porozumět tomu, co je láska a co je nenávist. Láska totiž není nic jiného, než radost doprovázená idejí vnější příčiny a nenávist není nic jiného než smutek doprovázený idejí vnější příčiny. Můžeme dále pozorovat, že ten, kdo miluje, nutně se snaží mít věc, kterou miluje, přítomnou, zachovat si ji. Naopak ten, kdo nenávidí, snaží se, aby nenáviděnou věc odstranil, zničil. (1977, s.193-194)

Pan Kopfrkingl odstranil ze svého života svoji ženu, svého syna, několik zaměstnanců včetně bývalého ředitele krematoria – to bylo jeho pojetí lásky, sebeobětování pro vyšší hodnoty, zkrácení utrpení, naplnění vyššího plánu.

Abych navázal na jednu z úvodních myšlenek pohoto pojednání – destruktivní moc strachu – která evokuje probuzení onoho zla. Toto zlo, které vyplouvá na povrch, je bržděno Freudovým superegem, tím moralistickým nadjá, které se řídí principem dokonalosti: „Chce“ být dokonalé z hlediska společnosti. Tato ambivalence Kopfrkinglovy volby si nutně žádá posilu tím či oním směrem. To, že nakonec převládne zlo, je způsobeno jednak autorovým záměrem – jde tu o psychologický horor, jednak tím, že pan Kopfrkingl z podstaty své osobnosti prostě nemůže jinak. Je to Němec žijící v Praze v manželském vztahu s Češkou židovského původu (nějakou Sternovou), vychovávající své děti, fungující v normální demokratické společnosti, vykonávající svoji – trochu kuriozní profesi, a do toho najednou německá okupace, zprávy o vítězném tažení a nemilosrdém potírání nepřátel z celého světa. To vše muselo v hlavě pana Kopfrkingla způsobit řádný chaos (jako ostatně většině českého národa) a vyprovokovat snahu nalézt řešení, jak danou situaci přežít. To, co se později z této snahy vyvinulo, již „muselo“ být předznamenáno psychopatickými rysy Koprfinglovy osobnosti. Nakonečný k tomuto tématu poznamenává:

Výraznými typy jsou: asociální psychopati (morálně tupí, bezohlední, absolutně sobečtí,...) ... schizoidní psychopati (citově chladní, ale současně přecitlivělí vůči sobě samým, uzavření, nepřístupní, ..., často fixovaní na určitou ideu), hysteroidní psychopati (s přehnanými emočními reakcemi a s hereckými výkony, dramatizující životní problémy, se silnou touhou po sebeuplatnění, s přehnaně stylizovaným vystupováním, afektovaní, se sklonem k intrikování, předstírání, lhavosti). (1995, s.240)

 Právě absolutní egoismus, citová prázdnota (vše jen hrál), bezohlednost k druhým, ale přemíra pozornosti k sobě, fixace na novou nacistickou ideu, touha po vyniknutí před přáteli z NSDAP, uplatnění, přehnaně stylizované jednání, intriky a předstírané přátelství jsou charakteristiky pana Kopfrkingla. On však sám před sebou zůstává čistý. Má křesťanskou výchovu, o čemž svědčí jeho časté výroky poukazující na všemocného boha, takže sám v sobě potřebuje cítit jistotu boží opory.

Fuks zde geniální zkratkou ukazuje, jak se člověk postižený tolika hříchy dokáže sám před sebou očistit, dosáhnout odpuštění a cítit se bez viny. Pan Kopfrkingl ze své povahy psychopata nicméně dosáhl odpuštění pouze sám ve své mysli - u zpovědi se svými hříchy nebyl a ani neučinil žádné pokání.  Mimochodem tento křesťanský aspekt má v historickém pojetí mimořádný význam a jeho případný přesah do současných hodnotových systémů komentuje Jan Sokol  následovně:

Židovská a hlavně křesťanská tradice však myšlenku odpuštění ještě vystupňovala s náhledem, který je vlastně šíleně odvážný a nebezpečný. Může být snadno zneužit, a kdyby měl proniknout do právního řádu jako pravidlo, úplně by jej rozvrátil. Je to myšlenka „šťastné viny“: člověk, který selhal a lítostí dosáhl odpuštění, je na tom jako osoba lépe než ten, kdo tuto bolestnou okliku nikdy nepoznal. ... Prostá řeč evangelia je ještě provokativnější: „Právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují.“ (Lk 15,7) Možná je právě zde to nejhlubší tajemství lidské osoby, na něž je každá obecná výpověď krátká. (2002, s.192)

Na závěr svého pojednání ještě zkusím trochu propojit příběh pana Kopfrkingla – toho psychopatického vraha, kterým se stal ze „spořádaného“ občana s poměrně nedávnou minulostí komunistické poválečné éry. Jak tomu nasvědčují mnohé výpovědi pamětníků – politických vězňů – mnozí, do té doby spořádaní občané, se také začali chovat velmi podivně. Nacistický teror byl nahrazen rudým terorem, a ačkoliv později nebyl až tak řízen z Moskvy, ale byl poháněn horlivostí českých přisluhovačů systému, svojí urputností, nesmiřitelností a krutostí v mnohém připomínal praktiky nacistů a jejich psychopatických přisluhovačů.

Kolik latentních psychopatů žije dnes mezi námi a „čeká“ na svoji příležitost? To je otázka, na kterou raději nechci znát odpověď.

 

 

Literatura:

  • Fuks, L. (2003). Spalovač mrtvol. Praha: Odeon

  • Nakonečný, M. (1995). Lexikon psychologie. Praha: Vodnář

  • Smékal, V. (2004). Pozvání do psychologie osobnosti. Člověk v zrcadle vědomí a jednání. Brno: Barrister & Principal

  • Sokol, J. (2002). Filozofická antropologie. Praha: Portál

  • Spinoza, B. (1977). Etika. Praha: Nakladatelství Svoboda

 

Zpět