Smrt a její vnímání v moderní a postmoderní společnosti

Kmotřička smrt stála už nad kolébkou lidstva. Je všudypřítomná, a přece zahalená tajemstvím. Její podoba i zvyky s ní spojené se během staletí proměňovaly. Někdy byla přátelská a krásná, jindy zákeřná a odpudivá. Někdy probouzela strach, jindy byla toužebně očekávána. Dovedla lidstvo do 21. století, aniž by poodhalila své tajemství. Dnešní doba však nemá ráda tajemství, a proto nemá ráda ani smrt...

   Vztah ke smrti podle Juppa a Waltera (cit. dle Hříbalová, 2011, ¶4) změnily až obě světové války ve 20. století. Zejména druhá světová válka, v níž zahynuly miliony lidí, způsobila znechucení smrtí a postupný útlum diskurzu smrti ve společnosti. O smrti se nemluví, protože se jí lidé samozřejmě bojí, říká Anthony Giddens (cit. dle Hříbalová, 2011, ¶4), a dodává, že tento strach pochází z odklonu od tradiční kultury předků, kde běžně v jedné domácnosti žilo více generací, kde lidé tvořili komunitu. Individualizmus, který nahradil tradiční uspořádání, způsobil, že člověk jako samostatnou jednotku nevnímá rodinu, ale jen sebe.

   V poslední době se úvahy o tabuizaci smrti poněkud rozcházejí (Hříbalová, 2011). Množí se důkazy o tom, že toto téma již není tabu, jak tomu bylo ještě v nedávné minulosti. Smrt, jako fenomén spojený s truchlením, se stává častým tématem filmů, beletrie i populárně naučných knih. Jeden z prvních pokusů zpracovat otázku toho, co se skrývá za prahem smrti, podnikl americký lékař dr. Raymond Moody jr. Ve svém bestseleru Život po životě (1991) popisuje zážitky lidí, kteří upadli do klinické smrti, a po resuscitaci si byli schopni vzpomenout na své mimotělní prožitky. Jsou všeobecně známy, jako cesty tunelem, na jehož konci je silné světlo, z něhož vystupují duchovní bytosti představující zemřelé příbuzné.

   Jak odkazuje Staňková (2010), podobným výzkumem se zabývala také švýcarská lékařka dr. Elizabeth Kübler-Rossová. Se svými spolupracovníky nashromáždila až tisíce případů s prožitky blízkosti smrti (NDE – near death experience). Velice zajímavé je, že výpovědi jejích pacientů se velice podobají výpovědím pacientů dr. Moodyho bez ohledu na věk, vyznání nebo pohlaví. Společným jmenovatelem všech případů je to, že lidé s NDE, odložili své tělo a prožili mimotělní zkušenost. Tvrdí (cit. dle Staňková, 2010), že smrt, jak ji popisuje současná věda, ve skutečnosti neexistuje. Jde prý o vystoupení z fyzického těla, podobně jako motýl opouští svou kuklu, jde o přechod „na druhou stranu“, do jiného stavu vědomí. Člověk v takovém stavu údajně může vše slyšet a vidět, rozumí tomu, co se děje a může pokračovat ve svém duchovním růstu – pouze ztrácí své tělo, které již nepotřebuje.

   Pohled na smrt, jako definitivní konec bytí jedince, zaznamenal v posledních přibližně sto letech značné změny ještě v jiném směru. Odklon od tradičního pohledu, prezentovaným převážně církvemi, a odklon od různých filozofických euro-amerických pojetí podstaty života a smrti, vedl mnohé badatele ke studiu východních, především indických, tibetských nebo staročínských nauk. Přelom 19. a 20. století byl poznamenán poměrně silným hnutím filozofů a spisovatelů, orientujících se na studium a publikování originálních textů o józe, hinduismu a budhismu. V různých, na duchovní literaturu orientovaných nakladatelstvích, vycházely překlady Bhagavadgíty, učení Maharišiho a dalších. Tento trend podpořily další publikace o autentických transcendentních prožitcích jedinců – mystiků - odchovaných západní kulturou. Připomeňme nejznámější spisovatele mystiky, mezi které se řadili Prentice Mulford nebo Paul Brunton. U nás v první polovině 20. století vynikal Karel Weinfurter, jako zakladatel novodobé české křesťanské mystiky, který Bruntona také často překládal, dále např. František Drtikol, více známý jako vynikající fotograf. Ve druhé polovině 20. století se vyskytují jména jako Eduard a Míla Tomášovi, Květoslav Minařík, dále se objevují překlady zahraničních autorů, jako jsou americký spisovatel James Redfield, brazilský autor bestselerů Paolo Coelho, libanonský básník Kahlil Gibran, jezuitský kněz z Indie Anthony de Mello, americká lékařka Marlo Morgan, americký letec a spisovatel Richard Bach, indický mnich Osho a mnoho dalších, jejichž knihy plní police esoterické a duchovní literatury ve stáncích českých knihkupectví.

   Obrovská popularita esoterické literatury, přinášející metafyzické a mystické nauky o životě a smrti do kuchyní, obýváků a ložnic postmoderního člověka, svědčí o jediném: tabu smrti patří v jistém ohledu minulosti. Člověk dnešní uspěchané doby, která neúprosně zkracuje jeho vnímání času a žene jej vstříc stáří, je magicky přitahován představou, že smrt je jen transformací pozemského bytí do jiné, vyšší dimenze, která představuje skutečný domov pro duši, jež dočasně obývá naše tělo.

   Něco jiného je ovšem smrt, která se nás osobně dotýká. Zde se její tabuizace stále často vyskytuje, protože jen málokdo je schopen o smrti svých blízkých, případně o blížící se vlastní, nezaujatě hovořit. Jak trefně glosuje Hříbalová (2011, ¶12): „Vnitřní smutek a pocity spojené se smrtí jsou vytlačovány, protože v dnešní společnosti, která je zaměřena především na výkon a mládí, nejsou truchlící schopni podávat nejlepší výsledky.“ Ve společnosti individuí si nepřejeme, aby nám ostatní „viděli do karet“, maximálně se podělíme s těmi, kdo jsou nám nejbližší.

 

Literatura:

Hříbalová, M. (2011). Tabu sexu vystřídalo tabu smrti. Psychologie dnes, 11, 1030. Retrieved April 26, 2013, from https://www.umirani.cz/detail-clanek/tabu-sexu-vystridalo-tabu-smrti.html

Staňková, M. (2010). Prožitek blízkosti smrti jako přínos pro život. DP. Brno: MUNI.