Jak je to s důvěrou v ostatní?

29.11.2010 22:31

   Pro své zhodnocení jsem si vybral text od autorů Martina Tanise z University of Amsterdam a Toma Postmese z University of Exter ve Velké Británii. Text se zabývá nedostatečnou komunikací - přístupem k důvěře z hlediska sociální identity, konkrétně pak interpersonální percepcí, členstvím ve skupině a důvěřivým chováním. (Tanis & Postmes, 2005)

     Autoři argumentují proti pojetí důvěry založenému na konceptu, že je to vlastně percipovaná důvěryhodnost, resp. vnímaná upřímnost něčího slova. (Tanis & Postmes, 2005) Jádrem argumentace autorů je tvrzení, že takový koncept postrádá rozlišení důvěry od jiných vztahových kladů, jako je respekt, přitažlivost, podpora nebo souhlas. Avšak jako zcela pominutý aspekt autoři předkládají behaviorální konsekvenci důvěry, kde důvěra vyžaduje vzdání se určité kontroly nebo moci nad druhým člověkem. Člověk například někomu svěří své klíče od domu, aby mu vynesl smetí. "Navíc, kde vnímání důvěryhodnosti působí jako posilování něčího charakteru, důvěřivé chování zapojuje očekávání, že se druhý nějak zachová" (Tanis & Postmes, 2005, s.414). Autoři dále rozporují tezi, že hodnocení nějakého člověka jako důvěryhodného je nezbytnou podmínkou pro následné důvěřivé chování. Kontrují tím, že existuje kvalitativní rozdíl mezi vnímáním někoho, jako důvěryhodného a mezi očekáváním reciprocity, tj. že se tak dotyčný skutečně bude chovat. (Tanis & Postmes, 2005)

   V tomto textu je popsána studie dvou faktorů očekávání recipročního chování dle SIDE - Social Identity Deindividuation Model - modelu sociální identity jevů odosobnění. (Reicher, Spears & Postmes, cit. dle Tanis & Postmes, 2005) Důležitou roli ve vzájemné percepci mezi lidmi dle autorů studie hrají dva druhy informace: vjemy zjevných znaků osobní identity a podněty k sociální identitě. Zkrátka: "...interpersonální kontakt je důležitou, ne-li vitální podmínkou k tomu, aby někomu mohlo být důvěřováno." (Tanis & Postmes, 2005, s. 415)

   Autoři zde vyslovují svoji první hypotézu, a to: "...že vjemy osobní identity zvyšují percipovanou důvěryhodnost, avšak členství ve skupině nikoliv." (Tanis & Postmes, 2005, s. 415) Nicméně také říkají, že lze vyslovit předpoklad existence důvěřivého chování u lidí již jen proto, že  očekávají reciprocitu v chování od ostatních členů jejich skupiny (orig. ingroupers - pozn. MK) Na tomto základě autoři vyslovují svoji druhou hypotézu, a to: "...že členství člověka ve skupině by ovlivnilo očekávání reciprocity a důvěřivého chování pouze pokud by individualizace nebyla možná: při absenci vjemů osobní identity musí být posíleno očekávání reciprocity založené na sdíleném členství ve skupině (orig. ingroup - pozn. MK) (Tanis & Postmes, 2005, s. 415). Svoji třetí hypotézu autoři vyvozují z již řečeného, a to: "... že důvěřivé chování je zprostředkováváno očekáváním reciprocity." (Tanis & Postmes, 2005, s. 415) Neboli důvěřivé chování se dle autorů objeví tam, kde si jedni lidé o druhých myslí, že nezneužijí nastalé situace a kde je očekávána reciprocita v chování. (Tanis & Postmes, 2005) Avšak pokud je druhý člověk členem cizí skupiny (orig. outgroup member - pozn. MK), reciprocitu lze očekávat podle autorů jen v případě vyhodnocení důvěryhodnosti takového člověka, z čehož byla odvozena čtvrtá hypotéza, a to: "...že je-li něčí partner z cizí skupiny (orig. outgroup - pozn. MK), očekávaná reciprocita a důvěřivé chování bude založeno na percipované interpersonální důvěryhodnosti, pokud budou k dispozici vjemy osobní identity." (Tanis & Postmes, 2005, s. 415)

   Aby mohly být zkoumány vlivy vjemu osobní identity a členství ve skupině na důvěru, byla navržena tzv. hra na investice, ve které byli participanti výzkumu konfrontování s dilematem plynoucím z jejich případné investice do druhého participanta a očekáváním recipročního chování. Bylo zjištěno, že vjemy personální identity individualizují protistranu a snižují její nápadnost sociální identity, a že percipovaná důvěryhodnost je operacionalizována jako interpersonální soud, který je méně náchylný ke skupinovým stereotypům.

    Metoda hry na investice byla provedena na studentech univerzity v Amsterdamu (N=139, 48 z nich mužs. pohl.) na laboratorních PC spojených v síti. Pokyny dostávali studenti po síti a jejich smyslem bylo vyvolat jejich uvědomění sounáležitosti se studenty jejich skupiny - univerzity (ingroup) nebo identifikaci k cizí skupině - jiné univerzitě (outgroup). Experiment byl zahájen dotazem na základní demografické údaje studentů a jejich identifikaci se skupinou měřenou na třístupňové škále. Dále jim byla vysvětlena pravidla hry s možností investování části své odměny za účast na experimentu do jiného studenta. Počítač náhodně sestavil týmy, vybral protistranu, se kterou by transakce měla proběhnout.  Pokud by se tedy participant rozhodl převést své peníze, částka by byla v takovém případě ztrojnásobena a údajná protistrana by se musela rozhodnout, kolik a zda tyto peníze pošle zpět. Participantům bylo slíbeno, že uvidí jméno a tvář uvedené protistrany (vjem personální identity) a dostanou informaci ohledně jejich univerzity (vjem sociální identity vedoucí k vytvoření in- nebo out-group identity). Zároveň byla zajištěna nahodilost a nezávislost výběru studentů. (Tanis & Postmes, 2005)

 

   Jako závislá proměnná bylo určeno důvěřivé chování s dichotomickým kódováním 0=nechce převést peníze, 1=chce. Dále participanti odpovídali na sedmi-stupňové škále 1=silně nesouhlasím, 7=silně souhlasím na dotaz ohledně jejich vnímané důvěryhodnosti vůči druhé osobě. Poslední byl souhlas nebo nesouhlas s jednoduchým výrokem k očekávané reciprocitě: "Věřím, že osoba, která je na mě napojena, mě odmění" (Tanis & Postmes, 2005, s. 417)

    Výsledky experimentu potvrdily předpoklady, že vjemy personální identity, jako je portrét a jméno ovlivňují to, jak jsou druzí vnímáni coby individuality. Výsledky také ukazují, že vnímaná důvěryhodnost není jediným faktorem, který vede k důvěřivému chování. Je zde značný vliv členství ve skupině, jako silného prediktoru důvěřivého chování. Pro členy skupiny (ingroup) to znamená, že důraz leží na jejich sdílené sociální identitě, zatímco pro členy cizí skupiny (outgroup) není dosažitelná. Participanti, pokud byla zřetelná sociální identifikace, očekávali peněžní odměnu - reciprocitu - nejvíce od členů vlastní skupiny, nikoli od anonymních členů outgoup. Pokud byl přítomen vjem osobní identity, participanti vnímali jak členy ingroup, tak členy outgroup, jako důvěryhodné, a proto očekávali, nezávisle na příslušnosti svého partnera ke skupině, větší reciprocitu. (Tanis & Postmes, 2005)

 

   Lze tedy spolu s autory shrnout, že "...důvěra mezi osobami není jednoznačným konstruktem, ale může být podle výhodnosti rozlišována jako vnímání důvěryhodnosti nebo jako důvěřivé chování. Předpoklad důvěřivého chování leží především v očekávané reciprocitě. Reciprocita je pak  diferencovaně predikována osobnostními a skupinovými činiteli, percepcí důvěryhodnosti a členstvím ve skupině." (Tanis & Postmes, 2005, s. 422)

   Článek autorů Tanise a Postmese mě zaujal především svým zaměřením na chování člověka ve skupině, změnami jeho postojů a především mechanizmy, jakými lidé získávají důvěru u jiných lidí. Použitý model SIDE (model sociální identity jevů odosobnění) předznamenává, že popis chování jedinců ve skupině nese prvky deindividuace - odosobnění, které se nejčastěji projevují ztrátou osobní identity a chováním, kterého by se jedinec mimo skupinu nedopustil. Je poslušnější a přístupnější normám své členské skupiny, k čemuž napomáhá i emoční skupinové nabuzení, velikost skupiny, fyzická anonymita členů skupiny. (Vaculík, 2006) V našem případě však odosobnění mohlo ovlivnit maximálně vnitřní pocity důvěry či nedůvěry vůči anonymním členům cizích skupin - outgroups z pohledu člena vlastní skupiny - ingroup. Jakmile však člen outgroup dostal tvář a jméno, postoj jedince z ingroup se začal měnit a s ním i jeho důvěra a ochota chovat se důvěřivě - převést mu část své odměny.

   Zde se dotýkáme oblasti postojů a postojové změny, konkrétně periferní cesty ke změně postoje. Jedinec přehodnotil svůj, původně negativnější postoj ke členovi outgroup, bez přemýšlení o obsahu přejímané informace (nikoli prvoplánově jako přesvědčovací), na základě vjemu osobní identity představený obrazem tváře a jménem člena outgoup, jako studenta jiné univerzity - tedy fyzickým vzhledem a znalostí jména a postavení. (Vaculík, 2006)

   Tento postup překonává stereotyp vytvořený na základě přesvědčení o tom, že jedinec z outgroup je nositelem určitých vlastností jen proto, že je členem určité skupiny, v našem případě studentem jiné univerzity (není náš). (Vaculík, 2006) Stereotyp patří do oblasti sociální percepce, o které hovoří autoři našeho textu jako o důležitém faktoru ovlivňujícím fakt, zda jedinec zaujme důvěřivé chování, příp. zda bude akceptovat percipovanou důvěryhodnost jiného jedince na základě jeho členství ve stejné skupině. Členství ve stejné skupině a identifikace s ní - ingroup - s sebou nese riziko zkreslení - favorizace a nepřiměřené hrdosti - ingroup bias, spadající do oblasti sociální percepce. Tento jev může samozřejmě ovlivňovat procesy a tendence k důvěřivému chování vůči členům vlastní skupiny.

   Experiment byl založen na náhodném rozdělení studentů do týmů, které pak měly nějakým způsobem nakládat se svojí odměnou a vytvářet tak data pro výzkumníky. Zaměříme-li se na rozdělení studentů do náhodných týmů, vidíme, že zde došlo k jisté meziskupinové diskriminaci, kterou Tajfel (cit. dle Vaculík, 2006) charakterizoval jako tzv. minimal group paradigm. Tato diskriminace vycházející ze sociální percepce v sociálních skupinách je základem vysvětlení pojmů ingroup a outgroup. (Vaculík, 2006)

   Hra na investice, na které byl výzkum založen, představuje modelovou situaci, kde hrají velkou roli interpersonální vztahy a přitažlivost. Podle teorie sociální směny, která spadá právě do této oblasti, fungují vztahy mezi lidmi a ochota investovat  do nich na stejném principu jako trh. Prioritou je maximalizace zisku a minimalizace ztrát. (Vaculík, 2006) Právě rozhodování studentů, komu převést svoji odměnu a tím investovat do vztahu, s očekáváním recipročního chování od svého protějšku, muselo být podle této teorie řízeno také sociálně tržními mechanizmy směny.

   Na koncept teorie směny navazuje teorie rovnosti, která také patří do oblasti sociálních vztahů. Podle E.Walstera (cit. dle Vaculík, 2006) očekávají jedinci ve vztahu spravedlnost, tzn. že jejich podíl, kterým přispěli do vztahu, bude stejný jako podíl, který dostanou od svých partnetrů. To opět koresponduje s očekáváním reciprocity našich studentů na Amsterdamské univerzitě.

   Závěrem bych rád zmínil velký přínos pro mě osobně plynoucí z uvědomění si spojitosti mnoha teoretických pojmů ze sociální psychologie a jejich aplikovatelnosti na experiment popsaný v textu. Ve svém zhodnocení jsem zdaleka nezmínil všechny možné pojmy, které jsou zažity v sociální psychologii, a které by bezpochyby mohly být aplikovány. Bylo to dílem z důvodu objemové omezenosti tohoto textu, dílem z důvodu jisté spekulace u některých z nich, zda je lze skutečně na daný text Tanise a Postmese aplikovat.

 

 

Literatura a zdroje:

  •  

    Tanis, M., Postmes, T. (2005). Short Communication. A social identity approach to trust: Interpersonal perception, group membership and trusting behaviour. European Journal of Social Psychology. 35, 413-424.

  • Vaculík, M. (ed) (2006). Vybrané pojmy ze sociální psychologie II. Brno: FSS MU.

 

Zpět